Podrobné informace o filmu
SYNOPSE
Pupendo - infantilní iniciační rituál, praktikovaný dětmi na základní škole. Malé mučeníčko, kdy nejde o život, ani o zdraví, kdy jde o to vydržet štípnutí kovové mince a chlubit se jejím zarudlým obtiskem na holém pupku...
V novém filmovém vyprávění autorského týmu Pelíšků a Musíme si pomáhat se opět přeneseme v čase, tentokrát těsně před orwellovský rok 1984. Do časů, kdy historie v Čechách odplývala pomalu jako kalná voda řeky Vltavy, která obtéká periferní pražský Libeňský ostrov. Do doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, podobně jako slepá ramena a zátočiny téhle středoevropské řeky. Ocitáme se v době, kdy generaci pražského jara 1968, pamatující záchvěv násilně přetržené svobody, protéká život mezi prsty jako líně plynoucí říční tok, který zanáší dávné iluze naplaveninami a bahnem.
Hlavní postavou filmu Pupendo je Bedřich Mára, který žije se svojí rodinou, manželkou - keramičkou Alenou a dvěma syny - Matějem a Bobšem v malém činžovním bytě na periferii Prahy. Před lety musel z politických důvodů opustit místo vedoucího ateliéru na pražské Akademii. Z týchž důvodů není veden ani v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Má znemožněno vystavovat a je odsunut na periferii zájmu a lukrativních zakázek. K osamělému rozjímání u rybářského prutu...
Antipodem Bedřichovy netypické rodiny je rodina ředitele základní školy Míly Břečky. Soudruh Míla a jeho ambiciózní žena Magda, spolužačka Bedřicha Máry z Výtvarné Akademie, již drahnou dobu plavou s hlavním proudem, středem řečiště. Pro svá počínání nacházejí ospravedlnění v tradičním postoji té doby: "Někdo musí plavat s "nimi", aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat!", případně: "Proč bych měl zrovna já stát a šlapat vodu, když jiní plavou kraulem?"
Vedle generace rodičů, odsouzené ke každodennímu pachtění za kusem žvance, je zde i generace jejich dorůstajících dětí. Tahle generace teenagerů si o snahách a postojích rodičů myslí své. Nevěří ve změnu k lepšímu. Od snah rodičů nic moc neočekává. Poflakuje se bezcílně předměstím, chodí za školu a čas ubíjí sněním o společném úniku za hranice všedních dnů.
Každý k moři dopluje, někdo dříve a někdo později, zpívá se v jednom českém šlágru. Naše postavy nakonec k takovému "moři" dorazí shodou okolností po sezóně a společně. I když se jedná jen o ubohou středoevropskou náhražku - jezero Balaton - rozlévající se v nekonečné rovině maďarské pusty...
Film Pupendo je vyprávěn způsobem příbuzným úspěšným Pelíškům, v hořce komické groteskní nadsázce. Jedná se o sled vygradovaných komediálních scén ze života v reálném socialismu, které však nelpí prvoplánově na dobových reáliích. Svojí pozorností k vykreslení galerie nejrůznějších lidských typů získává Pupendo potřebný přesah do doby současné, neboť i když se dobové kontexty mění, vnitřní postoje a dilemata, jakož i generační konflikty, jsou věčné. Jde o film založený na nosných paradoxních situacích, jejichž poezie, pravdivost a humor závisí na výborné práci s herci. Tak tomu bylo u všech předchozích autorských filmů režiséra Hřebejka a scenáristy Jarchovského. Stejně tak tomu bude i v Pupendu, na němž se podílí ti nejlepší čeští herci.
ROZHOVORY
ROZHOVOR S JANEM HŘEBEJKEM
Natočil jste tři celovečerní filmy. Čtvrtý vstoupí zanedlouho do kin: Pupendo.
Jedná se o "Pelíšky II." - ano či ne?
"Něčím ano, protože je to Šabach a má to podobné kořeny, jsou tam zase dvě rodiny, někteří totožní herci, je to podobný humor. Myslím si však, že určitá podobnost spočívá spíše ve stylu. A ten si vlastně uchovává každý umělec. Když vydá Santana novou desku, já chci, aby to BYL Santana. Je to samozřejmě nové, ale je to pořád on. Bolek Polívka je prostě Bolek Polívka a nemůže být jiný.
Ale já bych se rozpakoval opakovat osvědčené postupy. Je to prostě třetí film ze šabachovské série a já ji považuji svým způsobem za ukončenou.
My jsme si nevybrali Petra Šabacha proto, že bychom se dočetli, že jeho knížky jsou dobré a čtou se. Poznali jsme ho v osmnácti letech. Jeho knížky nikdo neznal. Respektive jeho jedinou knížku, která vyšla - my jsme ji obdivovali, mluvila nám z duše, a tak vznikla nějaká spolupráce, ze které vzešly tři filmy. Rozumím argumentům, typu "Vy jste se zbláznili, vždyť jste byli nominováni na Oscara, a teď zase děláte provinční českou komedii!", ale já zase říkám, že někdo to dělat musí. Nehledě na to, kdo posoudí, co je provinční. Čím více teď jezdím po světě, tak můžu potvrdit, že tzv. žánry, které tady navíc neumíme dělat, od nás stejně nikdo nečeká."
Dobu 80. let, v níž se Pupendo odehrává, jste sám zažil. Měl jste tedy tentokráte více připomínek k reáliím, byl jste více aktivní, co se výběru oblečení a rekvizit týče?
"Já jsem vždycky aktivní, ale tentokrát jsem nemusel hledat v knihách.
Ono to za komanče bylo tak strnulé, že i ty věci ze šedesátých let nám byly důvěrně známé ještě mnoho let potom. Stavebnice Merkur se vyráběla čtyřicet let a možná se ještě vyrábí - a je dobrá. Přiznám, že jsem se zpočátku trochu bál při přípravě realizace, jestli to nebude esteticky ošklivé. Taková ta nostalgie, která je patrná k těm pelíškovským šedesátým letům ještě vůči těm osmdesátým nenastala... Fakt je, že nelze na těch atributech příliš ulpívat, abyste se pak nevěnovali jenom jim... A máte pravdu, tím, že si to všechno pamatuji, bylo všechno mnohem jednodušší, nemusel jsem se třeba s nikým dohadovat, jestli něco bylo nebo nebylo. Člověk se podíval, a věděl, že bylo.
Má to ale nevýhodu v tom, že je, paradoxně, tyto věci daleko těžší sehnat. Vybavit secesi nebo rokoko a nějaké ty uzavřené kapitolky je daleko lehčí, protože pokud někdo má třeba nějaké secesní křesílko doma, pečlivě se o něj stará. Kdežto fungující lampičku z osmdesátých let, tu nikdo nechová jako vzácnost. Nebo třeba tapety. Těch bylo osm druhů, každý je měl doma - ale teď už je neseženete, jejich výrobci už neexistují."
Neoddělitelnou součástí vašich filmů je i dobová hudba. Mnoho lidí se ale možná vyděsí, když si uvědomí, že se Pupendo odehrává v éře Michala Davida a podobných tehdejších idolů... Jak jste tohle vyřešil?
"Podobně jako u Pelíšků pracujeme s archivní hudbou té doby. S Petrem Jarchovským jsme se rozhodli, že když vyjde soundtrack, tak na něm nechceme mít sračky. On taky pop šedesátých let má vyšší kvalitu než ten z osmdesátých. Museli jsme samozřejmě použít i nějaké "provařené" věci té doby - ne přímo Michala Davida, ale třeba "Holky z naší školky", což byl skutečný fenomén začátku osmdesátých let. Ale dohodli jsme se, že použijeme kvalitní hudbu. A té bylo překvapivě hodně. Ať už na tom druhém břehu - ve folku, zakázaném rocku, či v tom středním proudu se vyskytovali lidi, jako Jana Kratochvílová, na čas byl zakázaný Vladimír Mišík. Takovým leitmotivem je hudba skupiny Marsyas, kterou milujeme. Znovu používáme taky Neckáře a Hegerovou, protože je máme rádi. A skupina Marsyas může být pro mnohé, kdo je neznali a neposlouchali, objevem"
Jak byste z vašeho režisérského hlediska charakterizoval ony již zmíněné dvě rodiny, Márovy a Břečkovy, jejichž příběhy film vypráví?
"Tady ten protiklad není tak velký jako v Pelíškách, kde je rodina Krausových skutečně antirežimní, oproti Šebkovým, resp. otci Šebkovi, který tomu režimu věří. Tady je ta situace už jiná, rozvrstvenější. Rodina Márova, tzn. Bolek Polívka a Eva Holubová, jsou "outsideři" - Bolek je výtvarník vyloučený ze svazu a z akademie, tudíž nemůže vystavovat, ale zas takový disident to není, nejde do otevřeného střetu, je to člověk na druhé koleji. Na druhé straně je rodina Břečkových - Jarda Dušek a Vilma Cibulková, to jsou lidi, kteří plují s proudem, on je ředitel školy a v KSČ, ale má subjektivní pocit, že žádným komunistou není, "nežere" to tak. To je typické pro tu dobu. Obecně řečeno, Pupendo formou nadsázky a komedie popisuje princip fungování v téhle šedé zóně."
Měl jste na place lidi, kteří jsou silné osobnosti - Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Bolek Polívka - a jsou známí i svou velkou mírou improvizace. Docházelo k tomu taky při natáčení? A když taková situace nastane, jak se k tomu stavíte? Jste rád, zakomponujete to tam, nebo si naopak trváte na svém?
"Samozřejmě, Bolek, Jaroslav i Eva Holubová mají dobré nápady - a já jsem si je taky proto vzal, taky jsem s nimi scénář několikrát četl. Tak jako jsou první zkoušky v divadle, kde se čte scénář, řeknete si, co škrtnete, čemu naopak dáte větší prostor apod. To samé jsem udělal s Pavlem Liškou, se kterým jsem spolupracoval prvně a kterého považuji za jednoho z nejlepších herců naší generace nebo vůbec za nejlepšího herce tady. Já se rád nechám překvapit. Z toho nikdy nejsou konflikty. To je pro mě spolupráce.... "
Byl jste blízko Oscara, minul vás jen o kousek. Změnilo se něco ve vašem stylu práce, popřípadě i v životě?
"Oscar, přese všechno, co znamená, je určitá loterie, určitá politika. Na rozdíl od ostatních prestižních filmových cen je tu však rozdíl v tom, že každý ví, co je Oscar, i člověk, který se o film nezajímá. Člověku to přinese určitý pocit satisfakce.
Já mám navíc film Musíme si pomáhat spojený s tím, že nevznikal lehce. Dlouho jsme přesvědčovali producenty, mnozí z nich, kteří tvrdí, že u nás nejsou scénáře, označili jeho scénář za špatný. Jestliže Šakalí léta byly takový víceméně vlídně přijatý debut, Pelíšky měly velký divácký ohlas a přinesly nám popularitu, Musíme si pomáhat nám, i v souvislosti s následnou oscarovou nominací, přidal určitý díl vážnosti."
Změnil se přístup producentů? Shánějí se vám lépe od té doby peníze?
Já nespolupracuji s jinými producenty. Spolupracuji s Ondřejem Trojanem, se kterým se znám léta, důvěra tady byla vždycky, nebo řekněme společné naladění"
Proč název Pupendo? Jaké jsou významy tohoto slova a proč jste je použili?
"To slovo jsme vybrali proto, že nehrozí, že by jej použil někdo jiný. A navíc nejde přeložit do jiného jazyka. Když třeba přemýšlíte o tom, jak by se český název přeložil, a zadáte ten výsledek na internetu, zjistíte, že stejný název má osm tisíc odkazů na jiná umělecká díla. Pupendo vzbuzuje zvědavost a podle mě se k té pubertě hodí. Je to takové jako mučení - plácání pětikorunou do břicha. U někoho to vzbuzuje srandu, z nás to snímá to riziko, že někdo řekne: "Vždyť Pupendo vzniklo už před rokem v Polsku!"."
Ještě pár vět k filmu, který připravujete - Horem pádem...
"Napsal to Jarchovský, vymysleli jsme to spolu a nejraději bychom to točili příští rok. A je to tragikomedie ze současnosti. Kdybych řekl, že je to konečně film, který jsme vždycky chtěli dělat, tak by to snížilo ty ostatní, jako že si jich nevážíme, ale je to vlastně tak..."
ROZHOVOR S JAROSLAVEM DUŠKEM
Když jste poprvé četl scénář, jaké jste měl pocity?
Předpokládám, že máte na mysli scénář filmu Pupendo. Líbilo se mi to.
Psal vám Petr Jarchovský postavu ředitele na tělo?
Myslím, že ne. To bych si všiml. Psal normálně do počítače.
Jak jste přijal změnu image - myslím tím onu pověstnou předrevoluční "přehazovačku"? Líbil jste se sobě?
Po přehazovačce jsem, asi jako všichni kluci, toužil už od dětství. Tenkrát bylo jen tříkolečko, ale dneska jsme už tak daleko, že můžeme mít o tolik koleček víc, kolik si zamaneme. Ale to je až po revoluci...
Provozoval jste někdy pupendo? Nebo někdo na vás?
Občas jsem se účastnil nějakých turnajů. Provozovali jsme to tam vzájemně. Ale nejlepší pupendo dává Vilma Cibulková.
Jak se vám hrálo s Vilmou Cibulkovou? Jaká je filmová manželka?
Hrálo se mi s ní výborně. Jen někdy jsem jí nedopatřením vlezl do aury a za to mě pak trestala tím svým proslulým maxipupendem, které dává replikou české královské koruny. A to není jen tak!
PORTRÉTY TVŮRCŮ
JAN HŘEBEJK, scenárista, filmový, televizní a divadelní režisér
PETR JARCHOVSKÝ, filmový a televizní scenárista a dramaturg
Petr Jarchovský (*1966) a Jan Hřebejk (*1967) společně vystudovali Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici a v letech 1987 - 1991 katedru scenáristiky a dramaturgie na pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění.
Během studia Jan Hřebejk režíroval a ve své vlastní produkci natočil dva filmy - CO VŠECHNO CHCETE VĚDĚT O SEXU A BOJÍTE SE TO PROŽÍT (1988) a L.P. 1948 (1989), v televizní produkci pak režíroval svůj krátkometrážní hraný debut NEDĚLEJTE NIC, POKUD K TOMU NEMÁTE VÁŽNÝ DŮVOD (1991), všechny podle scénářů svého spolužáka Petra Zelenky. Filmy si získaly pozornost diváků a kritiky i četná ocenění na studentských filmových festivalech.
Petr Jarchovský debutoval scénářem jedné z povídek k cyklu VELMI UVĚŘITELNÉ PŘÍBĚHY, který natočil jejich další výrazný spolužák - režisér Igor Chaun. Spolu s Janem Hřebejkem napsal rovněž scénář ke generační filmové komedii z prostředí letního pionýrského tábora. Film PĚJME PÍSEŇ DOHOLA (1990) byl zároveň celovečerním debutem režiséra (a nynějšího producenta) Ondřeje Trojana a kameramana Asena Šopova. Ve filmu se v dětských rolích rovněž poprvé objevili pozdější úspěšní mladí herci nové generace, Anna Geislerová a Jan Semotán (Kšanda z ŠAKALÍCH LET).
V roce 1992 natočil Jan Hřebejk pro Českou televizi zajímavou televizní inscenaci podle vlastní diplomové adaptace románu Egona Hostovského DOBROČINNÝ VEČÍREK s Jiřím Kodetem, Ivanou Chýlkovou a Bohumilem Kleplem v hlavních rolích.
Autorský filmový muzikál ŠAKALÍ LÉTA, retrokomedie z konce padesátých let o nástupu rock and rollové vlny v Čechách, měl premiéru v roce 1993. Podle povídek spisovatele Petra Šabacha napsal scénář Petr Jarchovský, původní hudbu a texty skladatel a zpěvák Ivan Hlas, film režíroval jako svůj celovečerní debut Jan Hřebejk a za kamerou stál renomovaný kameraman Jan Malíř. Film měl velmi dobrou návštěvnost a získal mnohá prestižní ocenění - mezi jinými i Českého lva za nejlepší režii pro Jana Hřebejka, za nejlepší mužský herecký výkon pro Josefa Abrháma, za nejlepší původní filmovou hudbu pro Ivana Hlase a za nejlepší film roku 1993. Spolu s Janem Malířem režisér Hřebejk v roce 1996 realizoval televizní seriál pro děti KDE PADAJÍ HVĚZDY, který se prodal do mnoha zemí Evropy.
Dalším úspěchem autorské dvojice Jarchovský - Hřebejk byla netradičně pojatá trojice autorských povídek pro televizní cyklus BAKALÁŘI, která získala prestižní ocenění Filmového a televizního svazu a Literárního fondu za přínos televizní hrané tvorbě za rok 1997.
Tvůrci, kteří se sešli při práci na ŠAKALÍCH LETECH, vytvořili dobrý autorsko-realizační tým, na který neváhali navázat v mimořádně divácky úspěšných PELÍŠCÍCH (1999) a následně ve filmu MUSÍME SI POMÁHAT (2000), jehož mimořádné kvality dotvrzuje i pět Českých lvů a nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film.
Režisér JAN HŘEBEJK realizuje též množství drobnějších prací v oblasti hudebních klipů (Žlutý Pes, Ivan Hlas, Hudba Praha), reklam či dokumentárních filmů (např. portréty Dominika Haška či Vladimíra Mišíka pro společnost Febio).
V roce 1997 debutoval i jako divadelní režisér v divadle Pod Palmovkou režií NEBEZPEČNÝCH VZTAHŮ Christophera Hamptona s Vilmou Cibulkovou, Alešem Procházkou a Zitou Kabátovou v hlavních rolích.
V březnu 2000 se v Divadle pod Palmovkou uskutečnila další premiéra hry pod jeho režijním vedením - divadelní zpracování známého filmu Woodyho Allena VÝSTŘELY NA BROADWAYI. Do třetice potěšil zpracováním AMADEA - v hlavní roli s Jiřím Langmajerem a Jiřím Bartoškou - tamtéž.
Scenárista PETR JARCHOVSKÝ nyní působí jako pedagog na katedře scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU. V roce 1998 mu v nakladatelství Paseka vyšla kniha Musíme si pomáhat, kterou ilustroval Pavel Reisenauer a podle které vznikl stejnojmenný film - nominován na Oscara.
V současné době se podle jeho scénáře natáčí celovečerní film ŽELARY režiséra a producenta Ondřeje Trojana. Do kin bude uveden v září tohoto roku.
Tandem Jarchovský - Hřebejk má v současné době připraven k realizaci dva scénáře k celovečerním filmům: OBSLUHOVAL JSEM ANGLICKÉHO KRÁLE a původní projekt HOREM PÁDEM.
JAN MALÍŘ, kameraman
Jan Malíř (*1948) absolvoval pražskou FAMU v roce 1972. Podílel se na řadě snímků v Krátkém filmu a pracoval také pro televizi. Významná je jeho spolupráce s režisérkou Věrou Chytilovou (FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE - 1983, celovečerní dokument PRAHA - NEKLIDNÉ SRDCE EVROPY - 1984, podobenství ŠAŠEK A KRÁLOVNA - 1987). Je podepsán i pod pohádkou MAHULIENA, ZLATÁ PANNA (1987, r. Miloslav Luther), komedií TA NAŠE PÍSNIČKA ČESKÁ II (1990), adaptací Škvoreckého románu TANKOVÝ PRAPOR (1991, r. Vít Olmer), svižným dejvickým muzikálem ŠAKALÍ LÉTA (1993, r. Jan Hřebejk), melodramatem UČITEL TANCE (1994, r. Jaromil Jireš) a pohádkovou komedií LOTRANDO A ZUBEJDA (1997, r. Karel Smyczek). Podílel se rovněž na multimediálních projektech Radúze Činčery.
Jan Malíř natáčí také krátké filmy: s animátorem a režisérem Jiřím Bartou spolupracoval na kombinované černé grotesce POSLEDNÍ LUP (1987) a za autorský dokument o Jiřím Stivínovi JIŘÍ STIVÍN, MÉNĚ ZNÁMÝ ČESKÝ KAMERAMAN získal v 1994 prestižní cenu MIDEM ‘94. Jan Malíř skládá také filmovou hudbu (seriál Kde padají hvězdy).
Za film MUSÍME SI POMÁHAT obdržel od Asociace českých kameramanů (AČK) Cenu za vynikající kameramanské dílo roku 2000.
Stál za kamerou filmu KRUTÉ RADOSTI slovenského režiséra Juraje Nvoty, který bude mít v ČR premiéru v únoru 2003 (koproducentem filmu je společnost Total HelpArt T.H.A.).
Pro německou televizi MDR natočil jeden z dílu seriálu Místo činu, který se realizoval částečně v Praze. Točí reklamy a spolupracuje pravidelně na filmech amerických produkcí, které se natáčí v Česku.
VLADIMÍR BARÁK, střihač
Vladimír Barák (*1964) vystudoval SUPŠ a poté FAMU. Z jeho tvorby připomeňme například filmy a dokumenty IVAN KRAL DANCING BAREFOOT, MULTICAR MOVIE SHOW (silvestrovská show divadla Sklep), MILAN UŽ JDE divadla Vrata, filmy Jana Hřebejka PELÍŠKY a MUSÍME SI POMÁHAT a poetickou komedii Tomáše Vorla CESTA Z MĚSTA (2000). Střihal též filmovou povídku POWERS Petra Zelenky.
Pravidelně se podílí na svěžích - zejména hudebních - pořadech České televize: je jedním z hlavních spolutvůrců cyklu Bigbít a Česká soda a jeho jméno naleznete také v titulcích pořadů Šedesátka a Trip. Stříhal Geny Dominika Haška a Vladimíra Mišíka, Jak se žije komparsistům a Jak se žije písničkářům. Jeho nasměrování dokládá také množství hudebních klipů (Buty, Lucie, Žlutý pes, Ivan Hlas, Sexy Dancers, Dr. Klusáček, No Guitars, Ivan Král, Snake Eaters, Walk Choc Ice, Monkey Business, atd.). V loňském roce s režisérem Igorem Chaunem realizoval pro cyklus ČT Černí andělé povídku Červená karta. Výrazně se podílel na podobě celovečerního filmu režiséra Tomáše Vorla Z MĚSTA CESTA (aneb Pět receptů na život blažený), který měl premiéru v říjnu letošního roku.
V současné době střihá filmy Jana Hřebejka PUPENDO a Ondřeje Trojana ŽELARY, které budou mít premiéru v roce 2003. V přístím roce by měl střihat seriál a celovečerní film s režisérem Igorem Chaunem podle předlohy Michale Viewegha Účastníci zájezdu.
MILAN BÝČEK, architekt
Milan Býček (*1963) absolvoval Fakultu architektury VUT v Brně. Jako asistent získal zkušenosti u architekta Zbyňka Hlocha. Za svou první samostatnou práci na tragikomedii Jiřího Menzela ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA ČONKINA (1993) získal Cenu za výpravu na festivalu v Novém Městě nad Metují a nominaci na Českého lva. Podílel se na romantické pohádce JAK SI ZASLOUŽIT PRINCEZNU (1994, r. Jan Schmidt), dramatu CESTA PEKLEM (1994, r. Martin Hollý), na Schmidtově zatím nedokončeném snímku SITUACE VLKA, na divácky mimořádně úspěšné tragikomedii BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997, r. Petr Nikolaev) a také na snímku Jana Hřebejka PELÍŠKY, dále filmy HANELE (1999, Karel Kachyňa), CESTA Z MĚSTA (2000, Tomáš Vorel) a OBĚTI A VRAZI (2000, Andrea Sedláčková). Výrazně se podílel na podobě úspěšného filmu MUSÍME SI POMÁHAT režiséra Jana Hřebejka, který byl nominován na Oscara.
Býček pracoval i na filmu ROK ĎÁBLA (režie: Petr Zelenka), který měl premiéru v březnu 2002 a získal Křišťálový glóbus na MFF v K.Varech. Působí též v oblasti televizní tvorby: s režisérem Karlem Smyzckem realizoval seriál Místo nahoře, který bude ČT vysílat na podzim roku 2003.
V letošním roce se - kromě PUPENDA režiséra Jana Hřebejka - podílí na výpravném celovečerním filmu ŽELARY režiséra Ondřeje Trojana.
Milan Býček je také projektant a realizátor v oboru užité architektury a spolupracuje na reklamních spotech.
KATARÍNA HOLLÁ, kostýmy
Také patří ke stálému týmu Jana Hřebejka (MUSÍME SI POMÁHAT, PELÍŠKY, ŠAKALÍ LÉTA), výrazně se však podepsala i nad výslednou atmosférou filmů KRAJINKA (2001, Martin Šulík), BÁJEČNÁ LÉTA POD PSA (1997, Petr Nikolaev), KOLJA (1996, Jan Svěrák) a KRVAVÝ ROMÁN (1993, Jaroslav Brabec). Navrhovala kostýmy také k filmům ZVLÁŠTNÍ BYTOSTI (Fero Fenič), ZÁMEK V ČECHÁCH (Martin Hollý), VÁŠNIVÝ POLIBEK (Miro Šindelka) či PRAHA OČIMA....
Podílela se také na několika televizních filmech a pravidelně působí v oblasti divadla: navrhla kostýmy do více než šedesáti divadelních inscenací. V Národním divadle pracovala s režisérem Davidem Radokem, pravidelně působí např. i v Divadle Kašpar a v Divadle pod Palmovkou.
FILMOGRAFIE HERCŮ
BOLESLAV POLÍVKA
Blues pro EFB (Vladimír Sís, 1980)
Kalamita (Věra Chytilová, 1981)
Balada pro banditu (Vladimír Sís, 1983)
Poslední leč (Vladimír Sís, 1988)
Něžný barbar (Petr Koliha, 1989)
Sedím na konári a je mi dobre (Juraj Jakubisko, 1989)
Pražákům, těm je hej! (Karel Smyczek, 1990)
V žáru královské lásky (Jan Němec, 1990)
Obecná škola (Jan Svěrák, 1991)
Dědictví aneb Kurvahošigutentag (Věra Chytilová, 1992)
Akumulátor 1 (Jan Svěrák, 1994)
Ani smrt nebere! (Miroslav Balajka, 1995)
Král Ubu (F. A. Brabec, 1995)
Suzanne (Dušan Rapoš, 1996)
Zapomenuté světlo (Vladimír Michálek, 1996)
Akáty bílé (Bohdan Sláma, 1996)
Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999)
Eliška má ráda divočinu (Otakáro Schmidt, 1999)
Musíme si pomáhat (Jan Hřebejk, 2000)
Kytice (F. A. Brabec, 2000)
Cesta z města (Tomáš Vorel, 2000)
Vyhnání z ráje (Věra Chytilová, 2001)
Z města cesta (Tomáš Vorel, 2002)
Útěk do Budína (Miloslav Luther, 2002)
EVA HOLUBOVÁ
To můj Láďa (Tomáš Vorel, 1981)
povídka "Směr Karlštejn" z Pražské pětky (Tomáš Vorel, 1989)
Kouř (Tomáš Vorel, 1990)
UŽ (Zdeněk Tyc, 1995)
Knoflíkáři (Petr Zelenka, 1997)
Pasti, pasti, pastičky (Věra Chytilová, 1998)
Čas dluhů (Irena Pavlásková, 1998)
Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999)
Hanele (Karel Kachyňa, 1999)
ENE BENE (Alice Nellis, 2000)
Cesta z města (Tomáš Vorel, 2000)
Anděl EXIT (Vladimír Michálek, 2000)
Cesta z města (Tomáš Vorel, 2000)
Waterloo po česku (Vít Olmer, 2002)
Z města cesta (Tomáš Vorel, 2002)
Pupendo (Jan Hřebejk, 2003)
Čert ví proč (Roman Vávra, 2003)
Ulice (Jan Gogola ml., 2003)
JAROSLAV DUŠEK
Don Gio (Michal a Šimon Cabanovi, 1992)
Kouř (Tomáš Vorel, 1990)
Kamenný most (Tomáš Vorel, 1996)
Pelíšky (Jan Hřebejk, 1999)
Musíme si pomáhat (Jan Hřebejk, 2000)
Divoké včely (Bohdan Sláma, 2002)
Penis Pravdy (Pavel Göbl, 2003)
Ulice (Jan Gogola ml., 2003)
VILMA CIBULKOVÁ
Zuřivý reportér (Martin Hollý, 1987)
Čas sluhů (Irena Pavlásková, 1989)
Vyžilý Boudník (Václav Křístek, 1990)
Někde je možná hezky (Milan Cieslar, 1991)
Učitel tance (Jaromil Jireš, 1994)
Výchova dívek v Čechách (Petr Koliha, 1997)
Báječná léta pod psa (Petr Nikolaev, 1997)
Kuře melancholik (Vladimír Brabec, 1999)
Praha očima... (povídkový film, 1999)
Krajinka (Martin Šulík, 2000)
Pramen života - Der Lebensborn (Milan Cieslar, 2000)
Podzimní návrat (Georgie Agathonikiadis, 2001)
JIŘÍ PECHA
Balada pro banditu (Vladimír Sís, 1978)
Šašek a královna (Věra Chytilová, 1987)
Štek (Miloslav Luther, 1988)
Dědictví aneb Kurvahošigutntag (Věra Chytilová, 1992)
Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (Juraj Jakubisko, 1992)
Zapomenuté světlo (Vladimír Michálek, 1996)
Lotrando a Zubejda (Karel Smyczek, 1997)
Do nebíčka (Kryštof Hanzlík, 1997)
Všichni moji blízcí (Matej Mináč, 1999)
Stůj, nebo se netrefím (Jiří Chlumský, 1998)
Krajinka (Martin Šulík, 2000)
Musíme si pomáhat (Jan Hřebejk, 2000)
Kruh (Věra Plívová-Šimková a Drahomíra Králová, 2001)
Vyhnání z ráje (Věra Chytilová, 2001)
Nuda v Brně (Vladimír Morávek, 2003)
PAVEL LIŠKA
Návrat idiota (Saša Gedeon, 1999)
Vyhnání z ráje (Věra Chytilová, 2001)
Divoké včely (Bohdan Sláma, 2001)
Pupendo (Jan Hřebejk, 2003)
Nuda v Brně (Vladimír Morávek, 2003)
Čert ví proč (Roman Vávra, 2003)
BOHUMIL KLEPL
UŽ (Zdeněk Tyc, 1995)
Báječná léta pod psa (Petr Nikolaev, 1997)
Jezerní královna (Václav Vorlíček, 1998)
Agáta (Dan Krameš, 1999)
Šest statečných (povídkový film, 1999)
Eliška má ráda divočinu (Otakáro Schmidt, 1999)
Všichni moji blízcí (Matej Mináč, 1999)
Oběti a vrazi (Andrea Sedláčková, 2000)
Archa pro Vojtu (Monika Elšíková, 2001)
Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (Václav Vorlíček, 2001)
|
